Ahoj Vráťo, kolikátou sezonu jsi letos strávil jako klubový fotograf?

Ahoj! Zdravím všechny Gorilky a ostatní čtenáře. Tohle pro mě byla čtvrtá sezóna a třetí plnohodnotná. Do té první jsem naskočil až v průběhu a první zápas, co jsem pro Gorily fotil, bylo plzeňské derby se Slavií, mým mateřským klubem. Hrálo se ještě v hale na ZČU.

Která z těch sezón tě bavila nejvíc?

Asi nejsem schopný říct jednu konkrétní, každá byla něčím výjimečná a nezapomenutelná. Ta úplně první byla tak trochu poznávací. Během pár měsíců jsem kromě mužů začal fotit i mládež a všemožné akce kolem klubu a vygradovalo to tím, že jsme společně s Ondrou Selingerem vyjeli s týmy mládeže do Švédska a v Kalmaru asi teprve vypuklo to, co do teď tvoříme. Spolupráce a kvalita obsahu, která už dávno přerostla divizní laťku a často i laťku celého florbalu, co se marketingu týče. Tu sezónu bohužel skončilo play-off v nejkratší možné době.

Nejvíc asi vzpomínám na mou druhou, resp. první plnohodnotnou sezónu. V září to odstartoval Turnaj Gorila, návrat gólmana Vojty Šimůnka, první velké focení všech členů a do toho hned během podzimu několik dalších akcí a zápasů. Na začátku roku jsme udělali první Gorilí kalendář z mých fotek a na konci února začalo play-off s jasným cílem. Pro nás s Ondrou byl ale ještě jeden cíl, dotáhnout to i marketingově co nejdál. Díky povaze všech hráčů a okolí to šlo skoro samo, příchody na zápasy jako v NHL nebo NBA, nástupy se světelnou show od T.O.a neskutečná várka emocí. Akorát ten šťastný konec tomu pořád chyběl. Musím ale říct, že tohle play-off mi dalo ze všech asi nejvíc.

Třetí sezóna se nesla v dost podobném duchu, jen jsme vylepšovali, co šlo, třeba týmové focení elitních kategorií v profi ateliéru. A pak přišlo play-off. Do teď vzpomínám na otočku stavu v Kralupech za stavu 2:1 na zápasy pro soupeře. V tu chvíli to byl pro mě asi nejemotivnější zápas v životě. Bohužel, stejně jako hokejová Sparta donedávna řešila takzvaný syndrom Třinec, pro Gorily něco podobného byl v poslední době Písek. Postup zase nevyšel, pátý zápas jsme nezvládli.

Když jsem zmiňoval, že každá sezóna měla něco do sebe, tak ta poslední, letošní, obzvlášť. Natočili jsme první Gorilí dokument, udělali jsme takový menší "media day" s fotkami co dělají v podstatě jen v Americe. A letošní play-off? Konečně to vyšlo! Postupový zápas byl dost možná můj nejsilnější zážitek s Gorilkama.

Máš jednu fotku, na kterou jsi hrdý?

Jsem hrdý hlavně na ten progres, co jsem během těch let udělal. Před těmi čtyřmi lety se to všem líbilo, včetně mě a v podstatě jsem nemusel nic měnit. Když se na to podívám zpětně, tak jsem zatraceně rád za každý experiment, malou změnu nastavení foťáku, editu a podobně, protože se to všechno sčítalo a stálo to za to. V tom mě ale bez debat nejvíc hnal Seli, protože bez jeho nápadů, a hlavně dost specifické, možná až radikální zpětné vazby (kdo nás zná a ví, jak spolupracujeme, tak ví, co myslím) bych rozhodně nebyl tam, kde teď jsem. Těch fotek, na které jsem hrdý bude určitě víc, protože spoustu z nich má za sebou nezapomenutelný příběh.

Jaký gorilí moment ti utkvěl v paměti?

Kromě už zmiňovaného postupu a 4. zápasu v Kralupech mě hned napadla jedna trochu vtipná maličkost, a to titul vicemistrů mého týmu na jednom z letním soustředění, kde jsme poprvé se Selim společně s trenéry byli také jako kapitáni. Podle mě z toho neexistuje ani žádná fotodokumentace, protože jsem měl místo foťáku v ruce držel florbalku, ale cesta mého týmu skočila až ve finále.

Fotíš kromě Goril i další sportovní týmy? Jaké? A vidíš nějaký rozdíl z hlediska toho, jak pracují s tvými fotkami?

Sport mě provází, jak rád říkám, pasivně, vlastně ze všech fotografických odvětví v posledních letech úplně nejvíc. Nějakou dobu jsem fotil pro plzeňskou Viktorku, chvíli pro sportovní část plzeňského deníku, ve florbale dlouhodobě společně se Selim spolupracujeme s Martinem Formanem na turnajích v Praze i ve Švédsku, mám za sebou několik turnusů Peaches kempů a jelikož jsem na florbale vyrůstal, tak to je pořád jeden z mých hlavních sportů. Mimo florbal ale ještě třeba s klukama z AC Production fotíme a natáčíme kromě maturáků i velké sportovní akce jako třeba světový pohár ve sjezdovém lyžování nebo druhý rok po sobě i světový pohár v boulderingu.  Poslední rok a půl se ale pro mě stal poměrně zásadním sportem i hokej.

Před pár lety jsem začal fotit pro univerzitní tým Akademici Plzeň, na které čas od času pořád rád zajdu vypomoct, ale mojí hlavní hokejovou rodinou je pražská Sparta. Během dvou sezón mi ukázali, jaká show se dá v českých podmínkách udělat a nikdy bych nečekal, že mě to u nich tak chytne. Kromě toho občas fotím i přímo pro hokejovou reprezentaci.

Práce s mými fotkami v jednotlivých klubech je celkem neporovnatelná. Florbalový svět je poměrně malý rybníček, obzvlášť ten divizní (a teď už národní) a z toho vyplývá i nějaký možný růst a přesah mých fotek. To je samozřejmě na světových akcích úplně něco jiného, ale to kvantum fotek a fotografů je tam zase mnohonásobně vyšší. Na druhou stranu mám v Gorilách často mnohem víc možností na experimentování. Co se nakládání s mými fotkami týče, tak v Gorilách jsme na sebe se Selim zvyklí a moc dobře oba víme, co potřebujeme. Já vím, jaké fotky, v jakých situacích jsou pro něj potřeba a Seli přesně ví, jak je používat. Z toho hodně těžíme i na jiných projektech než jen na Gorilách.

Někde jinde se mi občas stane, že třeba někdo špatně ořízne fotku při zveřejňování a podobně, ale nemyslím si, že u nikoho ve výše zmíněných týmech nebo akcí bych měl s nakládáním s mými fotkami nějaký větší problém. Naopak, všechno je to o komunikaci a ta je všude skvělá!

Co ty a tvoje florbalová cesta? Jak to teď máš s aktivním hraním?

Moje "aktivní" kariéra skončila v juniorce ve Slavii. Jak už jsem zmiňoval, sport dělám poslední roky spíš pasivně, ale musím přiznat, že mi to občas chybí a hledám cesty, jak se k tomu trochu vracet. Před čtyřmi lety jsem dal dohromady tým na univerzitní florbalovou ligu v Plzni na ZČU, kde se za ty roky vystřídalo i několik Gorilek. Dlouho jsem hrál i BLMF, ale to už bohužel kvůli časově vytíženosti o víkendech nestíhám. Samozřejmě se nabízí možnost doplnění mužské rezervy, ale to se asi zatím nechte překvapit.

Co tě nejvíc baví na gorilí rodině a co si myslíš že ty dáváš jí?

Už jenom to, že slova gorily a rodina je tak často skloňované spojení je dostatečný důkaz toho, že celý klub má ohromný přesah i mimo sport. Před těmi čtyřmi lety, na prvním derby, jsem rozhodně nečekal, že mě celá Gorilí komunita tak pohltí. A co přináším Gorilám já? Myslím si, že ukazuju celému klubu další pohled nejen na ty sportovní stránky ojedinělým okem. Kromě toho se v naší marketingové dvojici vytvořil tak bizarní vztah, že tím bavíme na akcích nejednoho přihlížejícího, ale řekl bych že oba přinášíme Gorilám z našich ostatních akcí a odvětví neskutečnou chuť všechno posouvat co nejdál a být co nejlepší.

Děkujeme za rozhovor!